Den 2. - Hakone, Tokio

V pondělí jsme hned po ránu opouštěli rjókan. Předtím jsme stihli ještě dojíst zbytky od večeře a podebatovat o písničkách, které se Japonky naučily pro svém turné po Evropě. Některé Japonky byly překvapeny, že Aj lúčka, lúčka široká je původem česká a ne japonská. V Japonsku se ji totiž povinně učí na základkách (s japonským textem). Dále jsme museli vyvrátit mýtus, že "dobrá" česky znamená voda. Což vedlo k tomu, že jsme museli dovysvětlit i to, co znamená "pecka na zimu". S naší lámanou japonštinou je možné, že jsme jim řekli něco ve smyslu, že jsme jako malí, když byla zima, spali na mikrovlnce, ale co už. 

Před odjezdem jsme se ještě společně vyfotili a nechali se ultraochotnou maminkou, která s námi oddaně absolvovala celý výlet do Hakone, zavézt ještě do nejturističtější části Hakone. K jezeru, ze kterého bývá krásný výhled na horu Fudži. Bohužel ale zrovna byla taková mlha, že nebylo vidět vůbec nic. Chuť jsme si spravili v místním centru se suvenýry, kde měli spoustu šišoku. Jako správní Japonci jsme všechno ochutnali a jako správní Češi jsme si pak nic nekoupili.

Dále jsme se byli podívat na hlavní historickou uličku v Hakone, kde jsme nakoupili nějaké ty suvenýry, udělali pár fotek a poobdivovali staré japonské výmysly. Hakone je proslulé hlavolamy a vykládaným dřevem, takže si můžete domyslet, jaké suvenýry jsme asi pořídili. Víc ale neprozradíme, protože někdo z vás je může dostat a nechceme kazit překvapení.

Po prohlídce Hakone nás japonská maminka vyhodila zpátky na nádraží v Odawaře, kde nás den předtím nabrala. Za její ochotu jsme jí jako dárek věnovali jednu miniflašku becherovky. S už omezeným počtem Japonek jsme se pak vydali vyhlídkovým vlakem Romance Car do Tokia. Konečně byla vidět i ta Fudži, takže to za to stálo (přestože nám na to neplatil náš Rail Pass).

Ve vlaku nám Japonky potvrdily spoustu mýtů a zajímavostí, které se o Japoncích proslýchají nebo jsme je četli v průvodci. Například:

• Pověra s hadem, který na vás přijde, když budete v noci pískat, se tu fakt vypráví. Holky tím strašili jejich dědečci, když byly malé.
• Švédským stolům se japonsky opravdu říká baikingu. Dle průvodce je to od slova viking, protože v japonské logice co Švéd, to Viking :)
• Když vás někdo osahává v nacpaném metru, nejhrdinštější kousek, co můžete udělat, je, že ho chytnete za ruku a zvednete mu ji. Jednak ho to velice veřejně pohorší a druhak neupláchne.
• Bizarní hit PON PON PON je tu fakt populární a bežně ho hrají v rádiích (sama jsem ho zaslechla hrát z jednoho obchodu).

V Tokiu nás Japonky vzali ještě do několika čtvrtí, které jsme chtěli vidět. Začali jsme na Šibuje. Tam jsme se vyfotili se sochou věrného psa Hačikó (kdo nezná Hačikó, nechť se podívá na stejnojmenný film s Richardem Gerem, příběh je sice úplně jiný, ale myšlenka stejná). Dále jsme přešli přes nejrušnější přechod na světě, který byl ale momentálně asi tak desetkrát méně vytížen než ve špičce, tak jsme ho ani nefotili. Pak jsme prošli Šibuju a Haradžuku a zašli se podívat do svatyně Meidži-džingú. Udělali jsme si jasno v tom, jaký je rozdíl mezi svatyní (džindža) a chrámem (dera). Ve svatyni bydlí bůžkové (kami) a v chrámu budha. Jednoduše se dají poznat tak, že před svatyní stojí tradiční brána tori. To je taková ta oranžová, co určitě znáte z propagačních letáků o Japonsku. I když vlastně nemusí být vůbec oranžová, potkali jsme už i čistě dřevěné nebo betonové, ty taky nejsou žádnou výjimkou. 

Cestou ze svatyně jsme si nemohli nevšimnout velkých sudů vystavěných ve speciálních "policích" okolo cesty k chrámu. Japonky nám vysvětlily, že v nich je saké z různých koutů země. A na protější straně cesty zas víno. Místní bohové si evidentně potrpí na kvalitní alkohol. 

Na večeři jsme se stavili v restauraci s rámeny (nudlové polévkoidní moc dobré hlavní jídlo). Byli jsme rádi, že s sebou máme domorodkyně (v tuhle chvíli už jen dvě, postupně odpadaly) a poradí nám se způsobem objednávání. Poprvé jsme se tu totiž setkali s automatem na lístky. Funguje to tak, že před restaurací si v automatu navolíte, co si dáte (na tlačítkách jsou obrázky ;), zaplatíte a vypadne vám lísteček (nebo více). Ten pak předáte vevnitř obsluze a za chvíli máte jídlo na stole. U rámenu je to ale ještě poněkud složitější, protože tam si musíte nějakým způsobem i navolit, jak to máte rádi. Tady konkrétně se to dělalo přes papírový formulář. Vyplnili jsme zde všechny požadavky od tvrdosti nudlí po procentuální zastoupení masa a pak i s lístečkem odevzdali obsluze v okýnku dostupném přímo z místa sezení.

Po večeři nám ještě Japonky pomohly koupit tokijskou dobíjecí tramvajenku (takhle to šlo všechno rychleji, než kdybychom se to snažili vykoumat sami), rozloučili jsme se, poděkovali a vyrazili metrem vstříc našemu novému bydlišti.

Naším útočištěm se stal hostel Khaosan Original, který byl, co se týče prostoru, velmi úsporný. Pokoj obsahoval palandu a trochu místa (na šířku jednoho člověka, aby se bylo jak dostat na tu palandu), klimatizaci a free wifi. Ale co víc potřebujeme k životu? Udělali jsme první kus práce na fotkách a blogu a šli spát.

Lusi