S Japonkami, se kterými jsem se seznámila loni v Praze, jsme se sešli na vlakovém nádraží v Odawaře. Hned jako první věc nás vzaly na pořádný japonský oběd. Když se nás ptaly předem, na co bychom rádi zašli, vymysleli jsme si jakiniku, což je jídlo, které si v restauraci sami smažíte a rovnou jíte, protože sami bychom si na to netroufli. Jenže restaurace v okolí tuhle libůstku nabízejí až v podvečer, tak jsme šli na alternativu do pravé japonsky vyhlížející restaurace, kde se jídla podávají jako celé sety (každý obsahuje několik talířků a mističek). Na pořadí, v jakém to jíte, nezáleží. Japonky se skoro až divily, že se na něco takového ptáme (a divily se celé dva dny, pokaždé, když u nás převládl návyk nejdřív sníst polévku a pak až jídlo). Tady se totiž jídlo prý jí tak, že máte před sebou spoustu různých pochoutek a uždibujete z nich kusy v náhodném pořadí. Vyhnete se tak nebezpečí, že si na konec necháte něco, co vám pak nechutná a už to nemáte čím zajíst :)
Ochutnali jsme spousty známých i neznámých jídel, z nichž jsem si zapamatovala hlavně tamaboko - rybí sušenku, která mi chutnala (přestože plavala v něčem, co vzhledem připomínalo puding, ale ve skutečnosti to byla nějaká ne moc dobrá kaše, takže jméno jsem si nezapamatovala).
Po obědě jsem se vydali kankóovat (kankó = sightseeing) po Odawaře. Jako první jsme ale zapadli do místní herny, kde mají japonské fotoautomaty purikura. Je to věc, kterou jsem chtěla hrozně vyzkoušet, tak mě fakt potěšilo, že s tím Japonky přišly samy. Funguje to následovně: Vhodíte peníze, vlezete v několika lidech do fotokabiny, děláte ksichty a věc vás průběžně fotí. Potom vylezete, vyberete pár nejlepších fotek a můžete si je ještě dozdobit. Pak vám fotky vyjedou, jak si je přejete. Ideálně jako malé samolepky, které si můžete nalepit třeba na mobil nebo na diář. V dnešní době už jsou ale purikury tak vytuněné, že umí fotky poslat i přímo do mobilu (pokud máte japonského operátora).
Jarníkovi se do toho moc nechtělo (přecijen je to taková echt holčičí zábava), Japonky ho ale přesvědčily, že je divný jenom kdyby se dva chlapi chtěli fotit spolu, jinak je to v pohodě. Tak jsme se pofotili a holky se pak vyřádily na "kawaii" úpravách. Dokonce nám jako dárek vyrobily každému i samostatnou fotku:
Povedlo se mi je dostat do telefonu, když mi později jedna z Japonek nabídla Wi-Fi "dezáringu" (japonská výslovnost slova tethering... prostě mi udělala hotspot ze svého telefonu).
Po focení jsme se šli projít po městě. Moc jsme to neprotahovali, protože pršelo (ovšem my na to byli díky pečlivému sledování počasí s předstihem připraveni). Proběhli jsme město, okoukli místní "hrad" a dozvěděli se něco o místních jídelních specialitách (a některé i ochutnali). Zdá se, že v Odawaře je místní specialita každé druhé jídlo.
Potom jsme došli zpět na nádraží vyzvednout bágly ze skříněk. Japonky se nepřestávaly divit, jak to, že máme tak malá zavazadla (klasické 60 litrové krosny). Jim by to prý stačilo tak na 3 dny. Ale ony se divily spoustě věcem, třeba že večer v jedenácti stupních venku neklepeme kosu. Po vymražené Praze je nám tu příjemně a Japonci si z toho občas můžou bulvy vyvalit, když se choulí ve svetrech a Jarník je jen v košili a já v mikině.
Když jsme měli krosny zpět na zádech, překvapila nás jedna Japonka tím, že pro nás teď přijede její mamka autem. Bylo nás tam v tu chvíli 6, jak se jako vejdem do auta? No, bylo to prostě opravdu velké auto. K večeru se do něj pak pak vlezla i pozdě dorazivší poslední z bandy Japonek. To byl teda opravdu nečekaný servis.
A nebyl to poslední šok z toho, co pro nás Japonky všechno plánují udělat. Cestou z nich vypadlo, že večeři nám uvaří samy a tak jsme se stavovali ještě v supermarketu. Byl to fajn zážitek, ale taky místo, kde si člověk připadal jako opravdu velké nemotorné bílé hovado, co se všude plete a překáží normálně nakupujícím Japoncům. Tenhle pocit si ale nejspíš v Japonsku zažije každý cizinec našich rozměrů...
Později jsme pak jeli ještě kolem místa, které je prý vyhlášené prodejem výše zmíněných kamaboko. Holky začaly hrozně řešit, jestli tam mají šišoku. A že jestli jo, tak tam rozhodně musíme zajet. A tak jsme se tam vydali. Akorát my s Jarníkem jsme mohli akorát spekulovat, co je vlastně to šišoku, na které tam jdeme. Šoku je jídlo, tak, že by třeba nějaký druh večeře? Nebo nějak speciálně servírované jídlo? S Japonkami se moc anglicky bavit nedalo, tak jsme se nechali překvapit. A vite co? Šišoku je ochutnávka! Šli jsme tam vysockovat nějaké reklamní ochutnávky :) Bohužel tam nakonec byla ale jen jedna (dřív jich prý bývalo o dost víc). No tohle bych od Japonek nečekala. Ale dost mě to pobavilo. A pak že takové věci dělají jen Češi :)
Zbytek dne bude oddělen zas do dalšího článku. Ten první den byl prostě opravdu nabitý....
Lusi
Žádné komentáře:
Okomentovat