neděle 25. listopadu 2012

Den 5. - Hamarikjú, Tokyo Tower


Teprve páteho dne jsme navštívili místní turistické infocentrum a bili jsme se do hlavy, že jsme to tak neudělali už dřív. Paní v infocentru nám dala mapu Tokia, brožurky k jednotlivým čtvrtím a zjistila, že vyhlídková říční loď vyjíždí za malou chvíli. Hodili jsme sebou, doběhli k pokladně, rychle koupili lístky, zabrzdili, vystáli čtvrthodiny frontu než loď přirazila a vypluli po řece Sumida směrem k jihu. Průvodkyni jsme moc nerozuměli, ale mosty měli dobře podepsané (čitelně z lodi), takže jsme se v mapce orientovali.
Vylodili jsme se na poloostrově Hamarikjú. Je to přírodní rezervace zachovaná v původním stavu. Zatímco okolo čile rostly mrakodrapy, tady jako by se zastavil čas v době nízkých domků a dřevěných mostků klenutých přes jezírka.
Park je na kraji tokijské zátoky, hnízdí tu kachny a dřív je zde aktivně lovili. Podle všudypřítomných návodů to fungovalo dvěma způsoby: A) tlučením do speciálního prkna přivoláte kachny, skryti za valem je špehujte průzorem, při dosažení nadkritického množství kachen vypusťte připravené sokoly, posbírejte kachny, B) obdobně jako v předchozí variantě, pouze místo sokolů použijte upravené lakrossové hole. Jeden z pozdějších vládců se za kachní genocidu zastyděl a nechal kachnám alespoň postavit pomník. 
 

Cestou jsme potkali skupinu uniformovanách zahradníků v helmách. Svědomitě se věnovali tvarování zakrslých borovic - skrz korunu stromu se proloží bambusové tyče tak, aby větve spočívaly na nich a strom pěkně vodorovně košatěl namísto volného splývání k zemi. Pokud je to potřeba, zavěsí se tyče na provazy upevněné k vrcholku stromu. Jako úkazku tohoto umění dohnanou do extrému jsme tak u východu potkali 300 let starou borovici s korunou o rozloze rodinného domu. Skoro se nechtělo věřit, že to vše vyrůstá z jediného kmene.
Park Hamarikjú je jako kdybyste vyřízli kus krajiny ze starého Japonska a posadili ho doprostřed moderního Tokia. Později jsme zjistili, že tak působí i další z tokijských parků. Jako další cíl jsme zvolili císařské zahrady v centru Tokia. Vypadají hlavně jako arboretum - spíš než chrámy nebo historické budovy jsme potkávali různé dřeviny, dokonce i jednu sakuru, která se trochu spletla čas a vykvetla uprostřed listopadu. Z nejvyššího vrcholu obranného valu jsme se pokoušeli špehovat císaře, jehož palác měl být v přilehlém areálu, ale nezahlédli jsme ani kousek střechy. V celém areálu zahrad nebylo nic k snědku, proto jsme se posunuli do čtvrti Šindžuku, konkrétně místa jménem Omoide Jokočó (v mapě označené jako Yakitori street). V Japonsku nemají pojmenované ulice, ale bloky domů (čó), a právě tenhle blok je proslulý kuřecími špízky jakitori. Lusi špízy nelákaly, takže jsme zvolili již vyzkoušenou variantu - bufet s automatem na stravenky. Během chvilky jsme zvládli hned dvě faux pas - Lusi při při oddělování jídelních hůlek jednu zlomila vejpůl, já si pak od ní vzal kus jídla z hůlek do hůlek (v Japonsku se tenhle způsob předávání vyhrazen kostem po kremaci).

 
Pěšky jsme pak vyrazili přes "Václavák" Omotesandó na metro a stanici Akabanebaši. Hned vedle totiž stojí nejčastěji týraný japonský monument - tokijská věž Tokyo Tower. Je to vlastně o něco větší Eiffelovka natřená červenobíle. V nočním osvětlení vypadala úchvatně, a proto jsme si rádi připlatili i za nejvyšší vyhlídkové patro. Ve výtahu se nás snažili uklidnit hlášením "pokud slyšíte praskavé zvuky, neobávejte se, jde o běžný provoz bezpečnostních zařízení". Tokyo Tower už má nějaký pátek za sebou (rok výroby 1958), běžně se už dne staví vyšší mrakodrapy, proto jsme se obávali, zda bude z okolního Tokia ještě vůbec něco vidět. Bylo. A jak. Výhled na noční Tokio byl úžasný a dokonale nám vynahradil frustraci z ušlého Skytree. U paty Tokyo Tower stojí památník se psím sousoším. Z popisu jsme vydedukovali, že je věnován psům, kteří pomáhali při stavbě věže.
Jarník

Žádné komentáře:

Okomentovat