sobota 1. prosince 2012

Den 10. - Mijadžima

Když už jsme byli v Hirošimě, chtěli jsme stihnout ještě přilehlou Mijadžimu - ostrov známý díky obří bráně v moři, patřící ke svatyni Icukušima (což je snad i oficiální název ostrova, i když nám přišlo, že se používají názvy oba). Ostrov je od Hirošimy vzdálen asi 20 minut cesty místním vlakem a pak ještě 10 minut lodí. Měli jsme docela radost, když jsme na internetu zjistili, že na místní vlak a dokonce i na přívoz nám platí náš RailPass. Lodě k Mijadžimě totiž vypravuje více společností a jednou z nich je i JR (japonské dráhy).
Vlak byl zase něco mezi českým osobákem a rychlíkem, nabrali jsme 8 minut zpoždění a řidič se nám za to rozhlasem konstantně omlouval.
Cestou od vlaku k přívozu jsme si všimli schodů vedoucích do podzemí se šipkou na Mijadžimu. Říkali jsme si, jak jsou ti Japonci hustí, že tu postavili i pěší tunel až na ostrov, ovšem jen do doby, než jsme zjistili, že je to jen podchod pod rušnou křižovatkou vedoucí do přístavu s loděmi směr Mijadžima. Na loď jsme nemuseli dlouho čekat a jak přijela, hned jsme si vylezli na horní otevřenou palubu a snažili se dělat nějaké fotky. Už se ale začínalo stmívat, tak z fotek brány v moři toho moc nebylo.

 

V přístavu na Mijadžimě jsme zase pobrali mapku ostrova a leták se zajímavostmi, abychom se přivzdělali a neztratili. Když jsme vylezli z přístavní budovy, téměř hned jsme potkali jednoho jelínka šika a po chvíli skupinku dalších. Jsou totiž známou atrakcí i tady, akorát jsme to netušili. A taky jsme pro ně neměli sušenky. Jednoho, co měl dost srandovní tlamičku, jsem si chtěla vyfotit a poprosila Jarníka, ať ho zabaví, než vytáhnu foťák. Když šika viděl, že nemáme nic lepšího k jídlu, začal se Jarníkovi sápat po mapě. Navrhla jsem, ať mu jí klidně nechá očuchat, že pozná, že to není k jídlu. Nepoznal. Normálně nám uhryznul kus mapy a zdlábnul, jako by se nechumelilo. Z focení tlamiček tedy sešlo, protože zbytek mapy jsme potřebovali, a vyrazili jsme k hlavní atrakci.



Asi nejznámějším a nejfocenějším objektem na ostrově je obří torii brána v moři. Za odlivu se k ní dá bahnem dojít, za přílivu stojí ve vodě a je fotogeničtější. Obě možnosti nám přišly fajn, tak jsme svou cestu plánovali podle našich časových možností a ne podle náladovosti japonského Vnitřního moře. Ale vzali jsme si hadr na případné utření nohou :) Bránu jsme zastihli krásně v moři. Už se skoro setmělo, takže žádné extra fotky z toho nejsou, zato byla krásně nasvícená, takže máme pěkné obrázky aspoň v paměti.
Zjistili jsme, že na tomto ostrově je ještě spousta dalších pěkných věcí k vidění (včetně prý nádherných momidži, lanovky a rjókanů), takže se sem určitě ještě někdy chceme vrátit aspoň na den.


Protože jsme chtěli stihnou trajekt zpět a rezervovaný "šinkáč" z Hirošimy do Ósaky, zbýval nám čas už jen na nákup suvenýrů. Nejznámějším jídelním suvenýrem jsou zde momidži mandžú (buchtoidní bochánky ve tvaru lístků momidži s různou náplní), takže ty jsme samozřejmě nevynechali. Pak jsem se s radostí prohrabala tunou dalších roztomilých suvenýrů. Na Japonsku je krásné, že mají jednak všude obchody zaměřené na suvenýry (Japonské zvyky káží z každé cesty něco dovézt, takže už jsou zařízení na to, že ve většině míst stačí skočit do prvního suvenýrového shopu u nádraží a máte splněno) a další obdivuhodná věc je, že ze všeho dokáží udělat prodejní artikl a cokoliv je možné předělat na roztomilou postavičku. Přiložená průkazní fotka ukazuje krabičku karamel s personifikovanou šikou a nepersonifikovanou šikou. Všimněte si i té brány, kterou má ta personifikovaná ve vlasech, a lístků momidži, které nesmí chybět.


Když jme byli zpátky v Ósace, chtěli jsme si koupit něco k večeři v supermarketu. To jsme ale netušili, jaký bude problém najít obyčejný supermarket nebo konbini v okolí hlavního nádraží v Ósace. Přímo na nádraží byly k jídlu k zakoupení hlavně sladkosti ve všech těch suvenýrových obchodech a ven jsme vylezli do čtvrti, kde měli sice všechno od foťáků po DVD, ale najít tam konbini s jídlem byl docela náročný úkol. Ale dali jsme to a nakoupili si benta se sushi. Další vymakaná věc v Japonsku je, že když si koupíte takovéhle krabičkované jídlo, tak v něm zpravidla bývá už přibalená sojovka a občas i hůlky. Když tam hůlky nejsou, dá vám je prodavač, když vám balí nákup do igelitky. Tentokrát byl prodavač velmi starostlivý a když viděl naše bílý ksichty, dokonce se nás zeptal, jestli nebudeme potřebovat vidličku :) 


Lusi

2 komentáře:

  1. Prej "z focení tlamiček tedy sešlo, protože zbytek mapy jsme potřebovali..." :-)) jakej je rozdil mezi jelinkem sikou a tou sikou na krabicce? To sikou na krabicce asi nebude sklonovane, coz? :-) A s vidlickou si mi pripomnela story z erasmu, jak jsme se s japoncem vydali do japonske restaurace...vsichni jsme nak zapasili s hulkama, ale on si rek o vidlicku :D (veskery pritomny personal ho chudaka vysmal)

    OdpovědětVymazat
  2. S rodem a skloňováním "šik" děsně bojuju. Když je to napsané samostatně, tak mi to přijde jako jasná TA šika (jako třeba TA doga), ale když jsem chtěla upřesnit, že šlo o jelínky, tak je to zas TEN jelíněk šika. No a pak jsou šiky nebo šikové? Kloním se k "šiky". Každopádně jelínci i to co je na krabičce je jedno a to samé :)

    OdpovědětVymazat