Ráno jsme sbalili svých pár švestek a rozloučili se s Ósackým hostelem Toyo. Líbilo se nám tu, dokonce ani prostěradla jsme nemuseli uklízet, že prý si to sami zařídí.
Na hlavní stanici Ósaka jsme hodili krosny do lockerů, zarezervovali šinkansen zpět do Tokia a vydali se čekat k centrálnímu východu. Měli jsme totiž sraz s další Lusiinou známou Japonkou, která nás chtěla vzít na takojaki. Po 20 minutách, když už jsme se zvedli k odchodu, se mi rozdrnčel telefon a svojí chabou japonštinou jsem vyrozuměl, že měl její vlak zpoždění a máme ještě počkat. Po dalších 20 minutách Japonska skutečně dorazila. Spletí křivolakých uliček a průchodů nás zavedla k takojaki bufetu. Dal jsem si je s toppingem z cibulky a majonézy, překvapivě to chutnalo fakt dobře. Lusi si dala bez toppingu. Takojaki jsme snědli na stojáka, Japonka se omluvila, že ještě něco má, a rozloučili jsme se.
Do šinkansenu jsme ještě měli čas, vyrazili jsme tedy na místní nejvyšší mrakodrap - Umeda Sky Building. Jsou to dvě mohutné věže, spojené plochou střechou s dírou uprostřed. Ze střechy je krásný výhled na celou Ósaku. Ač má Ósaka pověst venkova, je to velkoměsto, jak se patří - na jeho konec jsme ze střechy nedohlédli. U paty mrakodrapu jsme potkali i japonský vánoční trh v rádobyevropském stylu. Japonci ve vánočních kostýmech uprostřed koled a plastových stromků působili ve vlahých 18 stupních docela srandovně.
V šinkansenu zpět do Tokia se stalo něco zvláštního, během jízdy přišel z vedlejšího vagónu rozložitý zápaďák v rudém kostýmu Flashe a začal se dost nevybíravě rozcvičovat. Několikrát odešel a vrátil se, Japonci z něj nebyli moc nadšení, my také ne. O co šlo a zda to měl ten chlap v hlavě v pořádku, jsme se nedozvěděli.
Naší cílovou stanicí byla Džijúgaoka - periferní část Tokia, kde bydlela další Lusiina Japonka a současně naše hostitelka po následující tři noci. Kromě ní se překvapivě vyloupl i zbytek holek, které s námi byly v Hakone, a že prý půjdeme někam na jídlo. Ne zcela snadně jsme se snažili najít něco, co bychom v Japonsku ještě neochutnali a nakonec jsme zvolili jakitori - kuřecí špízy. Kromě libových kousků kuřete je Japonci dělají i z vnitřností - žaludku, srdíček a jater. Zkusil jsem vše, favoritem byla srdíčka. Sedělo se opět na zemi u nízkých stolků. Japonky si brzo všimly, že nás ze sezení na patách bolí nohy a svěřily se, že i dnešní mladí Japonci s tím mají problém, takže jsme si bez obav přesedli do pohodlnějších pozic.
Vedle sedící skupinka postarších Japonců si našich bílých ksichtů brzo všimla a bez okolků nám nabídli specialitu, kterou si zrovna dávali - šíleně smradlavou, ale prý vynikající rybu. Ochutnali jsme a souhlasili v obou bodech. Jíst se prý má se zacpaným nosem. Všichni (včetně ryby) jsme si pak udělali společnou fotku.
Cestou z izakaji (japonská hospodorestaurace) si Lusi vzpomněla, že by v Japonsku ráda zkusila karaoke. Japonky nás zatáhli do jejich oblíbeného podniku a strčili nám songlist. Horkotěžko jsme hledali něco známého mezi západními interprety, zlatým hřebem se však stala Aj lúčka, lúčka. Japonci k ní totiž mají vlastní text (おお牧場はみどり), učí se ji na základní škole a většina jich ani netuší, že není japonského původu. Naše japonky ji ovšem uměly česky, protože s ní před rokem vystupovaly v Praze. Zazpívali jsme si lidovku a protože už nám docházel levně vyměřený karaoke čas, vyrazili jsme k naší hostitelce domů.
Večer jsme trávili japonských televizních divnopořadů - obsah jednoho z nich byl následující: dospělá dcera otci nečekaně navrhne, jestli nepůjdou společně do vany, skrytá kamera pak sleduje, jak bude otec reagovat a zda svolí. Pokud byl pro, navštíví ho ve vaně místo dcery televizní štáb.
Jarník
Žádné komentáře:
Okomentovat