Na tento den jsme měli naplánovaný výlet do Ghibli muzea do Mitaky, protože to byl jediný vhodný termín, na který před týdnem v automatu ještě nebylo vyprodáno. Lístky zbývaly už jen na 16:00, což je na jednu stranu trochu škoda, že jsme neměli šanci vidět muzeum za plného slunce, ale na druhou stranu nám to dalo celé volné dopoledne, které jsme se rozhodli využít k nápravné návštěvě Odaiby (tentokrát za bílého dne a otevřených vyhlídek a muzeí).
Jelikož Japonka, u které jsme přespávali, nedisponovala klasickým internetovým připojením (k životu jí stačil jen internet v telefonu a obáváme se, že o dezáringu nikdy neslyšela), přijali jsme její nabídku, že nám spojení vyhledá. A vyhledala. Na Odaibu i pak do Mitaky, která už pomalu není ani v Tokiu. Na Odaibu nám našla super rychlé spojení, které pro nás sice nebylo zcela zdarma (JR), ale šlo platit tokijskou tramvajenkou a hlavně, končilo na stanici s názvem Tokyo Teleport, kterou jsem měla už z Prahy označenou v mapě jako stanici se snad nejlepším názvem v celém Tokiu (to jsem tehdy ještě netušila, že tam existuje i stanice s názvem Očanomizu - v amatérském překladu "voda na čaj").
Cestou z Teleportu jsem objevila v kapse bundy krabičku se šlehačkou, kterou jsme večer předtím dostali k dortíku a já ji odmítla vyhodit, že se ještě může hodit. Šlehačka se v krabičce přes noc celá rozplyzla a roztekla, až se mi z toho udělalo šoufl. Jarník se ohromně bavil a pak ji snědl. A trval na tom, že o tomto zážitku musím napsat na blog. Tak jsem to právě splnila. A když už jsem u toho, zmíním se i o nakládání s běžným odpadem. Ono totiž najít odpadkový koš v Japonsku není úplně sranda. Základem je, že odpadky dost zvláštně třídí na recyklovatelné (pouze PET lahve, plechovky a sklo), spalitelné (dle obsahu košů nejspíš skoro všechno včetně igelitových pytlíků) a nespalitelné (koš na nespalitelné jsme potkali za celou dobu jen jeden, takže toho asi moc není). Koše na PETky a plechovky najdete všude, i kdyby jen proto, že jsou všude automaty na pití a koše hned u nich. S koši na směsný (=spalitelný) odpad už je to o dost horší, ale taky se ve městech najdou. Viděla jsem ale dost košů, které měly třeba přihrádku na všechno recyklovatelné dohromady, všechno spalitelné dohromady a zvlášť na noviny (nespalitelné samozřejmě nikde). Tomuhle budu muset někdy přijít na kloub.
Po šlehačkové epizodce jsme navštívili muzeum Miraikan, zaměřené na nejnovější vědu a techniku. I mě jakožto vědou nepolíbeného jedince tam zaujalo hned několik věcí. Třeba obří stanoviště Google Earth, na kterém jsme zkoušeli zobrazovat 3D modely všech zákoutí Prahy a dokonce i náš nový příbytek jsme tam našli.
Zatímco Jarník se tetelil u vesmírných věciček, mou ženskou stránku zaujal například robotický tuleň Paro využívaný k terapeutickým účelům. Už jsem o něm dřív něco četla a tady jsem si na něj mohla i sáhnout. Dál jsme mrkli na projekci o konci světa prováděnou na obří zeměkouli složené z LED obrazovek, podívali se na velmi názornou výstavu o tom, jak se žije na ISS, osahali věci, se kterými se dají dělat pokusy, a přesunuli se zas dál.
Zatímco Jarník se tetelil u vesmírných věciček, mou ženskou stránku zaujal například robotický tuleň Paro využívaný k terapeutickým účelům. Už jsem o něm dřív něco četla a tady jsem si na něj mohla i sáhnout. Dál jsme mrkli na projekci o konci světa prováděnou na obří zeměkouli složené z LED obrazovek, podívali se na velmi názornou výstavu o tom, jak se žije na ISS, osahali věci, se kterými se dají dělat pokusy, a přesunuli se zas dál.
Moc času nám nezbývalo, tak jsme zaskočili už jen do jednoho obchodního centra, kde nebylo nic moc zajímavého, až na hernu, kde jsme si střihli jeden Jubeat a já konečně zjistila, jak se jmenuje má oblíbená písnička. Ke své hrůze jsem ovšem také zjistila, že ji zpívá stejná slečna jako dříve zmiňované PON PON PON. Sbohem, zbytky mého vkusu.
Protože jsme nechtěli do muzea přijet pozdě a nevěděli jsme, jak dlouho nám potrvá cesta (u téhle už jsme nedali na papírek od Japonky, ale vymysleli si vlastní cestu s méně přestupy a zadarmo), už jsme se jen pofotili s místní falešnou sochou svobody a vyrazili jsme.
Do Mitaky jsme dorazili tak akorát, abychom stihli pěšky dojít k muzeu. Japonka nám sice našla, že je to jednu stanici autobusem, my se ale rozhodli, že tam dojdem podle mapky na lístkách, ze které se to zdálo kousek. Pokud bych vám mohla dát jednu radu ohledně Ghibli muzea, NEVĚŘTE MAPCE NA LÍSTKÁCH a už vůbecm se podle ní nepokoušejte dojít. Pokud hned u nádraží nenatrefíte na správnou ulici, nemáte šanci. My zakufrovali dost solidně a správné místo se nám povedlo najít až s pomocí čtyř postupně kolemjdoucích Japonců (jak se japonština hodila!).
Do Mitaky jsme dorazili tak akorát, abychom stihli pěšky dojít k muzeu. Japonka nám sice našla, že je to jednu stanici autobusem, my se ale rozhodli, že tam dojdem podle mapky na lístkách, ze které se to zdálo kousek. Pokud bych vám mohla dát jednu radu ohledně Ghibli muzea, NEVĚŘTE MAPCE NA LÍSTKÁCH a už vůbecm se podle ní nepokoušejte dojít. Pokud hned u nádraží nenatrefíte na správnou ulici, nemáte šanci. My zakufrovali dost solidně a správné místo se nám povedlo najít až s pomocí čtyř postupně kolemjdoucích Japonců (jak se japonština hodila!).
Muzeum se nám nakonec povedlo najít přesně včas, ale už jsme před vstupem nestihli spořádat oběd nakoupený ve spěchu na nádraží. Abych uvedla do obrazu nezasvěcené, kteří si až doteď lámali hlavu, kvůli čemu jsme to podstupovali takové krkolomné shánění lístků a hledání cesty - Ghibli je animační studio, které má na svědomí např. u nás vysílanou Princeznu Mononoke nebo oskarovou Cestu do Fantazie. Jelikož máme jejich filmy rádi, nechtěli jsme vynechat možnost nahlédnout do muzea věnovaného výhradně tomuto studiu.
Hned po vstupu do muzea jsme využili získanou stylovou vstupenku do minikina (vstupenka obsahuje originální ústřižek z filmového pásu, asi 4 okýnka) a šli se podívat na krátký film, který se promítá pouze v muzeu. Byl o sumo myších a tak jednoduchou japonštinou, že jsme mu i rozuměli.
Po filmu jsme proběhli zbytek muzea. Bylo menší, než jsem čekala a překvapivě víc než exponáty mě zaujala samotná budova muzea. Zahrnovala spoustu cestiček, balkónů, průchodů a točitých schodišť. Takže jsem se snažila si co nejvíce užít různých zkratek a dveří, u kterých není předem úplně jasné, kam vedou.
Co se týče expozic, byly zaměřené na to, jak jejich filmy vznikají (ideově i technicky), jak vypadá pracovna tvůrce, knihovna s inspirativními evropskými knihami a kresbami, jak funguje film a podobně. V horním patře byla jedna místnost, ve které byl pouze obří plyšový kočkobus (link), přístupný ovšem pouze dětem do 12 let. To mě dost zklamalo. Náladu mi ale vylepšila přístupná střecha, na kterou se lezlo po parádních točitých schodech a nacházela se na ní krajinka a dva exponáty z filmu Laputa v životní velikosti. Celkově tam toho bylo ale nějak méně, než jsem čekala. Můj návrh na vylepšení muzea jednoznačně zní: Méně evropské inspirace a více kočkobusů pro všechny!
Když jsme vyšli z muzea, byla už tma jak v pytli. To je nevýhoda toho, když cestujete po Japonsku v listopadu. Už v pět je tma a moc toho neuvidíte. Ještě jsme se tedy vyfotili s obřím Totorem v pokladně a vyrazili potemnělou Mitakou směr nádraží.
Jelikož zbývalo ještě dost času, než měla naše hostitelka dorazit domů a klíče jsme neměli, rozhodli jsme se ještě jednou navštívit Akihabaru a zkusit tam sehnat nějakou SIMku s mobilním internetem, když máme trávit ještě několik dní v místě bez netu. Navíc nám Japonky kvůli domlouvání rády volaly, takže japonské číslo by se i na ty poslední dny hodilo. Před odjezdem jsme se dočetli o službě krátkodobého zapůjčení SIM, nic takového se nám ale ad hoc sehnat nepodařilo. Zdá se, že to jde pouze s předchozím objednáním. Po více či méně úspěšných rozhovorech s prodavači a zástupci telefonních operátorů, jsme se dopátrali, že nejblíže našemu ideálu jsou předplacené karty od společnosti b-mobile (nejspíš jediná společnost, která tuto službu nabízí). Nejkratší prodávaná lhůta předplaceného internetu byla ale 21 dní a ne úplně za levno, tak jsme to vzdali. Kdybychom ji ale pořídili hned na začátku, nejspíš by se vyplatila. Tak příště (pokud se teda nerozhodnem pro ten pronájem SIM).
Večer jsme dorazili domů, riskli, že klávesnice před vchodem je na zadání čísla bytu, kam se chceme spojit interkomem, a ne na zadávání bezpečnostního kódu a případně volání policie, a prošlo to. Okolo půlnoci přišla na návštěvu ještě kamarádka naší Japonky, která o nás jevila chvíli docela zájem a byla ohromená tím, že jsme zasnoubení a cestujeme spolu. Anglicky moc neuměla, ale "enby enby" (jakože envy :) nám k naší situaci ještě říct dokázala.
Co se týče expozic, byly zaměřené na to, jak jejich filmy vznikají (ideově i technicky), jak vypadá pracovna tvůrce, knihovna s inspirativními evropskými knihami a kresbami, jak funguje film a podobně. V horním patře byla jedna místnost, ve které byl pouze obří plyšový kočkobus (link), přístupný ovšem pouze dětem do 12 let. To mě dost zklamalo. Náladu mi ale vylepšila přístupná střecha, na kterou se lezlo po parádních točitých schodech a nacházela se na ní krajinka a dva exponáty z filmu Laputa v životní velikosti. Celkově tam toho bylo ale nějak méně, než jsem čekala. Můj návrh na vylepšení muzea jednoznačně zní: Méně evropské inspirace a více kočkobusů pro všechny!
Když jsme vyšli z muzea, byla už tma jak v pytli. To je nevýhoda toho, když cestujete po Japonsku v listopadu. Už v pět je tma a moc toho neuvidíte. Ještě jsme se tedy vyfotili s obřím Totorem v pokladně a vyrazili potemnělou Mitakou směr nádraží.
Jelikož zbývalo ještě dost času, než měla naše hostitelka dorazit domů a klíče jsme neměli, rozhodli jsme se ještě jednou navštívit Akihabaru a zkusit tam sehnat nějakou SIMku s mobilním internetem, když máme trávit ještě několik dní v místě bez netu. Navíc nám Japonky kvůli domlouvání rády volaly, takže japonské číslo by se i na ty poslední dny hodilo. Před odjezdem jsme se dočetli o službě krátkodobého zapůjčení SIM, nic takového se nám ale ad hoc sehnat nepodařilo. Zdá se, že to jde pouze s předchozím objednáním. Po více či méně úspěšných rozhovorech s prodavači a zástupci telefonních operátorů, jsme se dopátrali, že nejblíže našemu ideálu jsou předplacené karty od společnosti b-mobile (nejspíš jediná společnost, která tuto službu nabízí). Nejkratší prodávaná lhůta předplaceného internetu byla ale 21 dní a ne úplně za levno, tak jsme to vzdali. Kdybychom ji ale pořídili hned na začátku, nejspíš by se vyplatila. Tak příště (pokud se teda nerozhodnem pro ten pronájem SIM).
Večer jsme dorazili domů, riskli, že klávesnice před vchodem je na zadání čísla bytu, kam se chceme spojit interkomem, a ne na zadávání bezpečnostního kódu a případně volání policie, a prošlo to. Okolo půlnoci přišla na návštěvu ještě kamarádka naší Japonky, která o nás jevila chvíli docela zájem a byla ohromená tím, že jsme zasnoubení a cestujeme spolu. Anglicky moc neuměla, ale "enby enby" (jakože envy :) nám k naší situaci ještě říct dokázala.
Lusi
Žádné komentáře:
Okomentovat